Tak jsem právě umřel

Je čtvrtek 19.4. 2007 19.58. Vrátil jsem se do šatny a podávám zprávu či chcete-li přímý přenos z dnešního představení Lulu. Někteří kolegové ještě ani nejsou nalíčení a já už mám dohráno. Asi ve 21.05 tam ještě jednou půjdu. Asi na 15 vteřin. V šerosvitu. Ale půjdu rád. A pak si počkám na "děkovačku".
Umřel jsem líp než včera [ani jsem nemrkl] - ale smích diváků jsem nevyloudil. Jindy reagují živěji. Dnes jsou nějací tužší. A nemyslím si, že by to bylo naší vinou. C.D. začal sice až moc komorně, M.D. mi neřekl jednu repliku, ale myslím, že představení běží dobře a má slušnou atmosféru. Patrně jsou divní. Hold, jsou dobří a horší diváci. Tak jako divadlo je někdy horší, někdy lepší.
Sedal tady popochází s umělou kytkou a už by chtěl jít "na plac". Vyptává se, co píšu. Copak mu to můžu říct? Teď? To by ho mohlo rozhodit do té míry, že zkazí výstup. Jdu si pro kofolu, protože kafe už jsem dopil. Diváci konečně ožili [při výstupu M.D.]. Za chvíli bude pauza. Dám si cigaretu.
A protože píšu pomalu, už je po pauze, už jsem si užil dalších 15 vteřin slávy a kolegové úspěšně tlačí představení k závěru. Lehce, svižně, talentovaně. Jdu na děkovačku.
Dobrý!!! Nakonec nebyli ti diváci tak špatní, jak se zpočátku zdálo. A už budu spěchat to dopsat, protože Luďa čeká, aby to dal do stroje. Ještě popřát Rosťovi [to je mistr světel] k svátku a

DOBROU NOC!