Jsem trapný blogist (či blogař?). Vypustím čerta, že ho budu citýrovat a pak už ve čtvrtek nenajdu dostatek času ani sil, abych se s ním popasoval. A tak to pak odkládám a odkládám, protože mi to najedou připadá moc závažný a je teda potřeba být uvážlivým… Ale když už jsem začal … Tak snad teď… Je přece noc…

PÁLENÍ ČARODĚJNIC

Štvalo mě to už tenkrát. Psalo se o nás jako o dacanech, kteří jen kverulují, místo toho aby pořádně pracovali, na zkoušky chodí pozdě, v kocovině a nepřipravení. Žádný šéf ani režisér jim není dost dobrý. Zatím co některá jiná (poctivě pracující) divadla málem umírají na nedostatek peněz, my si užíváme státních subvencí. Atd. a atp. Přišlo mi to až k nasrání nespravedlivé. Ti ignoranti, co tohle píšou, jsou s námi poměrně často v kontaktu, tak by snad MOHLI VĚDĚT nebo by se MOHLI ZEPTAT, říkal jsem si. Ale taky: je to blbost a na blbost se rychle zapomene. Byl jsem vůl, jak je patrno, neboť blbost se začala tradovat.

Takže JAK JSEM TO ZAŽIL, viděl a cítil já. Prosím, připouštím, že to může být jaksi osobně zkreslené a zaujaté. Ale je třeba, aby alespoň někde, bylo zaznamenáno, že to bylo jinak, než oni tenkrát psali. Píšu-li ONI , tak ne proto, že bych jim nemohl přijít na jména, ale proto, že je už si nepamatuju, kdo z nich co psal, a dohledávat to nemíním. ( A taky proto, že zájmeno je tu proto, aby se z nějakého důvodu používalo za (nebo místo) jména.

Byly to dvě PODIVNÝ SEZÓNY. Jiří Pokorný se úspěšně etabloval jako šéf a režisér HADI, zabydlel se v novém bytě v Brně, otevřel nám některým vrátka z našich hereckých škatulek a přinutil nás (či alespoň mě) resuscitovat svoje herectví. Vymyslel a inicioval přestěhování divadla z KABINETU MÚZ do provozně i divácky komfortnějších prostor v ALFA pasáži. Zdálo se, že přijdou prima sezony. Co nás ani ve snu nenapadlo bylo to, že zhruba v téže době dostal nabídku jít do Prahy šéfovat Divadlo na zábradlí. Celá Praha už to věděla ale on stále kličkoval a tvrdil nám, že je tam jenom členem „uměleckého vedení“. Až později přiznal, že se rozhodl šéfovat obě divadla a prohlásil, že to zvládne. Rozhodně ale nezvládl přesun divadla do nových prostor. Skoro rok jsme měli na to, abychom doplnili repertoár a razantně zaútočili na nové diváky v „novém Hadivadle“. Díky komplikacím se stavebními úpravami se přesun posunul o půl roku a my jsme diváky v lednu vábili jako rozpačití HRDINOVÉ (první uvedení bylo někdy v září či říjnu v Divadle na provázku). A to bylo všechno. V té době už ale divadlo začala vést dramaturgyně Valerie Schulzová a Jiří už byl „jenom“ režisérem. Tak se dohodli. (O tom, jak Jiří tenkrát o divadle přemýšlel, viz v rozhovoru „Zklamat se můžu jen sám v sobě“ – Divadelní noviny č.17 ze 14. října 2003.)
V lednu 2004 se „HRDINOVÉ“ poprvé uváděli v ALFĚ. Ze slibovaného týdenního zkoušení zůstala jedna odpolední zkouška. Jiřího přítomnost na každém představení (a jeho „vstupy“ do představení) byla součástí koncepce inscenace této inscenace. Z Prahy nepřijel už ani na první reprízu. Někteří z mladších kolegů odmítali ten večer hrát, ale podařilo se nám je přemluvit a Jiřího jsme omlouvali s tím, že mu do toho asi něco přišlo. Ještě v noci přišlo kolegům jeho několik jízlivých „ esemesek“. Valerie prohlásila, že mu navrhne výpověď a asi tak i udělala. Nevím o žádných souborových rozepřích, které měli Jiřího přinutit k odchodu. Ani nevím nic o tom, že by odchod některé z hereckých osobností byl takto odůvodňován. Navíc – Pavel Liška v té době už byl pryč, a k odchodům dalších bylo ještě relativně daleko. Ani ty, podle mě, nebyly „vynuceny“ nějakými spory v souboru, ale byly věcí osobních pohnutek. K tomu se možná ještě někdy dostanu, protože tohle byl teprve začátek.

Cha, to skoro vypadá jako bych chtěl začít psát PAMĚTI ! Nebojte se k tomu nedojde. A omluvte mě, nechal jsem se vyprovokovat. A taky to vypadá na to, že jsem z toho blogu HADIVADLA nenápadně udělal týdeník. Příště třeba dřív a zvesela.

ZDRAVÍ VÁS m.m.