Rozhovor končí

Pavel: Miloši, občas vídávám ve ztichlém nočním Brně postavu, která chodí ulicemi a zpívá si slovácké písničky. Jsi to Ty?
Miloš: To je hluboký omyl. To je mé druhé já, protože já se v Brně zdržuji co nejmíň. Od té doby, co se divadlo přestěhovalo z Prostějova do Brna, to divadlo šidím, takže v Brně zůstávám skutečně co nejmíň a od té doby, co se zlepšila práce městské policie k udržení pořádku, si moc nedovolím zpívat a zpívám jen při výjimečné příležitosti. A ještě něco. To je omyl, že chodím po Brně, protože já chodím po divadle a polohlasně si prozpěvuji a jestli to je slyšet na půl Brna z toho našeho podzemí, tak to není moje vina a je vidět, jak výborná je akustika v divadelním sále.
Pavel: A která je Tvoje nejoblíbenější?
Miloš: To těžko říct. Vždycky to odpovídá té momentální náladě, takže někdy je to taková bolavá, jindy třeba skočná.

Pavel: Miloši, v poslední době se hodně profiluje Brno, spousta lidí se snaží pojmenovat fenomén nebo pozici Brna, ať už je to Rozrazil nebo jiné projekty. Jak Ty vnímáš Brno? Má pro Tebe genia loci?
Miloš: Má. Je to tak, že Brno není Praha, ale zároveň Brno není Kyjov. Brno je Brno. A má přesně takový rozměr, který se dá normálním lidským existováním obsáhnout a má jednu milou věc, kterou teď už tak neoceňuji, protože se zde zdržuji poměrně málo, ale když jsem v Brně žil, tak bylo pěkné, když člověk byl sám a měl pocit, že s někým chce být, tak stačilo přejít jednou přes město a najednou bylo takových příležitostí, takový možností, jak trávit příjemně večer, že si člověk nemohl ani vybrat.

Pavel: Teď otázka k našemu HaBlogu, který se nám tak lehce zasekl. Miloši, co Ty a internet?
Miloš: No, začínáme si rozumět nebo mám aspoň ten pocit, ale to neznamená, že moje zablokování blogu bylo zapříčiněno jakousi technickou neschopností zvládnout internet. To ne. To bych nějak zvládl. Ono mi to připadá hrozně snadné, ale zároveň, jak to začnu psát, tak každé to slovo má najednou závažnost a člověk ho začne obracet z jedné strany, z druhé strany. Už jenom ten název „blog“, to je v podstatě deníček a člověk by se měl svěřovat s jakýmisi niterními či interními věcmi, s kterými si třeba sám neví rady, tak je dá jaksi k dispozici v širší plénum a zároveň je to takové exhibicionistické a člověk ukazuje svoje nitra a já nevím, jestli je to dobře a jestli má právo tím obtěžovat ostatní. Hodně jsem o tom přemýšlel a pak jsem přišel na to, že člověk by to měl psát s jakousi lehkostí a radostí ze sdělování. A pro mě ta případná radost se proměňovala v jakési závaží té opravdovosti. Já se holt budu muset dovolat Skácela: „Chci jenom, aby bolest opravdu bolela nebo aby slovo bylo slovo". Já se stále dovolávám té závažnosti, protože jakmile bych to začal psát, tak si s tím nebudu vědět rady.
Pavel: Na blogu jsi se opřel do takového citlivého tématu, kterému se při každé recenzi v poslední době recenzenti na začátku věnují slovy: „Po vleklé krizi v HaDivadle...“ Co tě tak rozžhavilo, že jsi se do toho pustil?
Miloš: To, jak se o tom mluví, já nepopírám, že ta krize tady je nebo byla. Dokonce se domnívám, že se z toho trošku vysekáváme. Po takové krizi to nějakou dobu trvá, než se ti lidé sejdou k nové práci, než se ten soubor sehraje, než začne „dýchat“, nabírat síly. Ale co mě nažhavilo, je to, že se o nás psalo jako o lumpech, kteří to zapříčinili a to mi přijde nespravedlivé. My vážně nejsme dacani, kteří by z flamcu udělali revoltu, ale to mělo svoje důvody a svoje příčiny a já si myslím, že docela racionálně rozkrytelné. Oni o tom psali tak, jak o tom psali, takže neinformovaně a nezasvěceně, a vydávali to za hotovou věc, za samozřejmou pravdu, která samozřejmá není.
Pavel: Pokud se nemýlím, Ty jsi byl jednu dobu uměleckým šéfem HaDivadla, v těch zlatých dobách, kdy HaDivadlo bylo ještě na Šelepově ulici, je to tak?
Miloš: Ano, jednu dobu jsem se skutečně stal v HaDivadle šéfem a v prvních porevolučních dobách jsem divadlo vedl.
Pavel: A přišel se tě alespoň někdo z recenzentů zeptat jako člověka, který přeci jenom nějakou dobu to divadlo vedl, co si o té vleklé krizi myslíš?
Miloš: Nevzpomínám si, že by někdo sám o sobě přišel, když tak jsem se tím sám vnucoval někomu. [smích] Ale ono je to dnes v podstatě jiné. V HaDivadle vždycky byla hluboká demokratická tradice, kde skutečně umělecká rada byla i radou v dobách, kdy o téměř všem rozhodoval Svatopluk Vála, zakladatel divadla a všichni čekali, jestli potvrdí jejich názor a pak teprve konali. Ale zároveň Svatopluk Vála a Josef Kovalčuk se nás ptali na názor a respektovali ho a na té práci to bylo poznat. A zhruba od třetiny devadesátých let se to změnilo, protože začaly vládnout peníze a kdo platí, ten rozhoduje.

Pavel: Je po představení Ruská ruleta. Jak se dnes hrálo?
Miloš: Já myslím, že příjemně. To vždycky záleží na tom, co se hraje a dnes se hrálo dobře. Já mám ten kus docela rád, i když je v tempu trošku zvláštní a volnější, ale Rusko, o kterém se hraje, je z valné části staršímu souboru blízké tématicky a tím pádem mi to přijde docela příjemné a skoro je škoda, že ten kus nás bude pomalu opouštět, protože jsme ty diváky nejspíš skutečně vystřídali.
Pavel: Podobně bude derniérovaný Ignáciův vzestup. Jaký máš vztah k této inscenaci?
Miloš: [dlouhý povzdech] Ten vztah k této inscenaci je komplikovanější. Já si v zásadě myslím, že kdybych mohl v těch dávných demokratických dobách, a umělecký šéf by se nás zeptal, co si o tom myslíme, tak já bych ten titul vlastně zpochybnil. Myslím si, že ten text je nehratelný. V téhle inscenaci je hlupec právě Ignácius a ne ti ostatní. Takže to nepovažuji za inscenaci zrovna podařenou.

Pavel: Chtěl jsem se zeptat, co pro Tebe znamená HaDivadlo? Jestli to můžeš nějak zkratkou vyjádřit?
Miloš: Tak jako jsou pro novináře noviny, pro muzikanta orchestr, pro malíře plátno, tak pro mne divadlo je můj způsob rovnání se se světem. Je to prostě můj způsob existence. HaDivadlo je ten prostor, kde mi bylo umožněno takto se s tím světem rovnat, pasovat a poprat a dařilo se to dost dlouho.
Pavel: Co Tě tak nejvíc štve v tuto chvíli?
Miloš: Skoro bych řekl, že těch věcí, které mě štvou, je čím dál míň. Ale možná o to jsou zarputilejší. Štve mě prostě, když věci neplatí, nejsou takové, za jaké se staví a to můžeme vzít od reklamy až po politiku. Když půjdu do důsledku, tak mě vždycky štvalo klamání, lež.
Pavel: Tak děkuji.