Spočinutí u Slavátora

Již druhým dnem se marně vzpamatovávám z akcí v Praze. Měl jsem záměr potěšit Vás několika škodolibůstkami ze strany osudu, jimiž jsem byl průběžně za své aktivity právem trestán, ale s úlevou z dokončeného martýria se taky tak nějak vykouřily z hlavy. A abych nezapomněl, je zde taky furt ten Alzheimer.
Tak aspoň jedna přeživší, z pondělní zkoušky v kryptě u Salvátora, s režisérem Rutem a paní Postlerovou: Přemysl Rut: „Cyrile, neříkej tu větu jako černokněžník!“ Šlo o repliku v roli mediálního magnáta… Nic moc, ale doufal jsem, že Vás to alespoň trošičku pobaví, tak, jako mne, starého otrlce, to ani trošičku neznepokojilo…

Večer cesta žlutým Agencym do Brna, kde v úterý zkouška na Lulu a večer Žert, inscenace toť. Závěrečnou odbourávačku jsem asi sehrál nějak podměrečně – diváci se mě skoro nebáli a když jsem v hysterickém afektu přešel do hlediště, jedna divačka, a mladá to byla divačka, mi dokonce nabídla místo… Už aby se mi to dělo i v městské dopravě.
Ve středu ráno do Prahy, odpoledne v sakristii Salvátora poprvé zkouška v plné sestavě: Postlerová, Rut jr., Rychlík a, stydím se furt se prosazovat, já. Klávesy pan Hugo a flétna pan Stivín: tehdy jsem se toho dne poprvé rozklepal, bohužel naposled zdaleka ne zdaleka.

Po zkoušce jsem si usurpoval kout v kryptě (vytápěné!), znectiv naskládané sametové liturgické bůhvíco, jež jsem, možná rouhačsky, zneužil namísto pohovky a hodinku si královsky (nebo církevněknížecky?) zdříml, přičemž nerušený spánek trval nejméně božské čtvrthodinky. Vytrhla mne nic netušící dvojice kleriků, ana se chystala zchystávat předpostní pohoštění v sakristii (až bude po nás a po mši v kostele). Vyděsili se upřímně, nebo přinejmenším prošli něčím jako intenzívní rychlé rozpaky. Udělili jsme si rychle vzájemné imprimatur k pokračování v činnostech. Mou verzi pohovky taktně nepoznámkovali, snad ani v pohledech. My věřící (i špatní, jako já) nemáme utkvívat modlářsky na vnějších znacích, jak stojí v Desateru: alespoň já jsem si tento teologický rozklad provedl.

V sakristii je scénografický problém: barokní oltář. Ideově jej u Rutů vyřešili zásluhou „naší Madly“ = dcera: hra se děje ve snobské domácnosti, použije se tedy jako součást nevkusných sbírek, vedle veteše i -teše různých druhů: tudíž byl zaskládán v dané intenci s plným nasazením. Dorazivší Páter Halík (rozklepal jsem se), po odeznění šoku konstatoval, že se necítí mocen zodpovídat (pozor, vše půjde do televize) nevyhnutelných 400 písemných invektiv ze strany pohoršené věřící veřejnosti. Problém oltáře tudíž byl vyřešen tím, že přestal být za takový pokládán.
Pak začali pouštět lidi, tak jsem se zase klepal: otrlý Rychlík mi vedle jiných koryfejů hlásil Radovana Lukavského a Libušku Šafránkovou. Lukavského jsem vnímal, Libušku ne a ne zahlédnout, ale je možné, že když mne uviděla, odešla.
Schylovalo se k začátku a klepal jsem se, jako když jsem v roce 75 musel recitovat v Prostějově před zasednutým plénem OV KSČ.
Pořad samotný šel v ČT 2, možná to má někdo na videu.

Na samotnou popeleční bohoslužbu jsem jako špatný křesťan nešel, protože jsem šel na poslední autobus. A cestou se nepostně nacpal, byť i jen postním smažákem. Když jsem dojídal, pravděpodobně v sakristii začínalo to pohoštění, dosvědčuji opravdu postní: jen pečivo a víno, ne moc: vím to, spal jsem vedle toho.

Poslední žlutý Agency byl obsazen, tudíž jsem jel: arogantním slovenským autobusem, sleduje buranský český film, se zastávkou na asociální moravské benzínce. Zastávka trvala půlhodinu, a to, jedinou z toho všeho, dobrou.

V pátek Lulu: promítání filmu Pandořina skříňka: na téma Lulu Pabst 1928, německý expresionismus. Po té Praze se mi to nějak moc nehrne do pera, snad se něco zúročí ještě v pondělí, tedy v pamětech, těchto.

Dé Vám Pámbu pěkné víkend. Buďtež Vám posty lehké.

P. S. S deníkem to mám za 5! Stříhám a těším se a lituji březnového následníka.